O víkendu jsem vyrazil na "rychlý" výlet do rakouské Solné komory, kam jsme se podívali s Berniem v r. 2013 a s Roburem v r. 2015.
Po krátké a jasné odpovědi od všech lidských členů rodiny jsem na výlet vyrazil sám - nikoho nebrala nabídka 900 kilometrů hluku, vibrací, serpentin, narušování plynulosti silničního provozu, spaní v autě na divoko ani fotozastávek každých 50 metrů. Divný.
Vyrazil jsem brzy ráno v pátek, abych nahnal kilometry a odpoledne ještě něco stihl. Jel jsem přes Strakonice, Vimperk, Strážný, Pasov, kousek podle Dunaje a pak všelijakými šouskami na jih. První zastávka bylo motomuzeum ve Vorchdorfu v Rakousku. Je to obrovská sbírka převážně rakouských a německých motorek, jen klasických BMW tam mají 127 kusů - zastoupen byl ale i Puch, KTM, Horex, Victoria, Zündapp, Wanderer, NSU, nebo třeba Jawa. Jsou tam bonbónky zrenovované do bezvědomí, ale i originál motorky v původním, třeba ošuntělém laku, ale funkční. Velká krása.
Pokračoval jsem dál a protože to krásně vyšlo, dal jsem ještě alpskou silnici k vrcholu Loser, kterou jsme kdysi jeli s Roburem a jedním kamarádem z Anglie. Silnice má čím dál horší povrch, na motorce by to bylo asi nepříjemně znát, Obluda je samozřejmě jiné kafe, tak jsme si holt podrncali v těch minimálních rychlostech trochu víc. Jen parkoviště, kde jsme se kdysi fotili s kamarádovým SIIA One Ton, už neexistuje - postavili místo něj prostřední stanici lanovky, která teď silnici konkuruje a výsledkem je, že silnice je v době 8:00-16:00 hod. uzavřena. Asi aby neubírala pasažéry lanovce. Tentokrát mi bohužel počasí nevyšlo tak pěkně - nahoře byla mlha jak z Rákosníčka a všude plno sněhu. Na druhou stranu jsem ale měl horní parkoviště sám pro sebe
Udělal jsem pár fotek, sjel zpět dolů a pokračoval směrem k další silnici na Tauplitzalm. Tu jsem neznal a chtěl jsem ji absolvovat v sobotu ráno. Původně jsem si našel na nocleh kemp, ale když jsem zjistil, že je zavřený, tak jsem začal pátrat cestou po dobře zastrčeném místě, kde bych se vyspal. Jedno krásné jsem našel, večer jsem sledoval netopýry, zkoušel fotit ve tmě (vůbec mi to nešlo) a pak zalezl a četl si. Spal jsem jako mimino, Obluda je jako pojízdná ložnice velmi dobrá. Ráno jsem vyzkoušel svůj záchůdek s výhledem Bivvy Loo, dal se trochu do pořádku a vyrazil dál.
Tauplitzalm byl podobný jako Loser - dole krásný, nahoře nevím. Panoramata opět nevyšla, nahoře mlha a sníh. Protože se honily mraky a občas někde vykoukl cár modré oblohy, trochu jsem doufal, že se začínají mraky protrhávat. Oblékl jsem si ke kraťasům svoje nouzové hadry do zimy a šel se projít. Alpská božstva mi ovšem nepřála, mraky se honily dál a slunce si s mraky poradit nedovedlo, i když párkrát stydlivě vykouklo.
Silnici jsem sjel zpět dolů (stejně jako Loser je slepá) a cestou ještě udělal pár fotek v nižších, estetičtějších vrstvách atmosféry, protože na všechny ostatní vrcholy v dohledu zrovna pražilo slunce
Vrátil jsem se do Bad Aussee (i na blízký Loser samozřejmě krásně šajnovalo...) a navštívil museum Lotus. Má tu sídlo rakouský klub této značky a reprezentovány jsou snad všechny typy, některé i v několika verzích. Prostory by mohly být větší, tolik krásy by zasloužilo mít trochu odstup, ale i tak to bylo super. Majitelé očividně strávili celý život sbíráním všech možných memorabilií spojených se značkou, její závodní historií, nebo třeba Colinem Chapmanem.
V Bad Aussee jsem nalil do Obludy skoro 70 litrů benzínu, původně jsem nabitý pozitivními dojmy vyrazil od muzea Lotus dál po trase, než mne za oko chytla povážlivě chcíplá ručička palivoměru. Už sebou jen křečovitě poškubávala. Zmobilizoval jsem strýce Gůgla, rychle se otočil na první odbočce a vrátil se na pumpu. Z množství benzínu je jasné, že Obludě zbývalo pár hltů.
Vrátil jsem se přes Pötschenpass zpět dolů k Halštatskému jezeru a pokračoval kolem Gosaubachu. Byl jsem vybavený na otužilecký ponor a nakonec i našel pěkné místo, tak jsem se převlékl do svých pruhovaných lacláčů a šel se vylouhovat v tůni. Překvapivě to bylo vlastně příjemné, ale možná jen kvůli myšlenkám na to, jak se na oblých, řasami oslizlých balvanech přerazím, popř. to bude místo, kde bídně skonám v osamění, skolen srdeční nebo jinou neveselou příhodou.
Vyjel jsem nahoru do Gosau, dojel se podívat pod lyžařské středisko Dachstein West, kde jsme byli pár let zpět v zimě lyžovat, a pak pokračoval dál k Postalmu, mýtné silnici přes náhorní plošinu mezi Seydeggem a Stroblem. Absolvovali jsme ji s Berniem v roce 2013 ze strany Stroblu, před mýtnicí na jižní straně se otočili a jeli ji ještě jednou zpět. Až tentokrát jsem zjistil, jak krásný je úsek ze Seydeggu k mýtnici - tam jsem měl za celý výlet asi největší kliku ohledně počasí - slunce tam padalo mezi mraky na údolí a přes kopce naproti. Byla to pecka a Obluda si musela myslet, že byla zařazena jako zastávkový osobní vlak, protože jsme stáli za každým třetím pařezem na kochačku.
Nahoře nás čekal luxusní nocleh v chatě Dietera a Christine, nadšenců do Land Roverů a majitelů původně hasičské SIII, se kterou mimo jiné absolvovali výlet přes 8 000 km po Skandinávii. Přes FB a Floriana, společného známého z Rakouska, kterého znám z našich dovolených, jsme se domluvili, že jim z horního parkoviště zavolám a přijedou otevřít závoru. Bohužel měli místo SIII s sebou RR L322 Vogue, ale co nadělám
Naštěstí Florian byl už na místě se svou SIII Station Wagon z roku 1978 - pod kapotou má také šestiválec, tak jsme si společně poplakali nad spotřebou. Následovalo otevírání kapot, Florian nám ukázal v Evropě velmi vzácný originální (sice už dávno nefuknční, ale pro mě zcela nový) nesmysl určený pro zlepšení exhalací motoru. Postupně jsme byli rozmazlováni hostinou od paní domu, pivo teklo, jen ochutnávku šnapsů z ořechů i z šišek alpských borovic jsem s díky odmítl, abych přežil. Nakonec jsme zjistili, že jsme se s Dieterem a Christine viděli na srazu Gamsrallye 2013, který Florian pořádal v době naší první dovolené v Rakousku. Vyhrabal jsem i fotky ze srazu, oni pro změnu ukázali fotky ze svých dobrodružství v Norsku, Švédsku a Finsku - jejich auto zvládlo porci kilometrů bez sebemenšího problému.
Ráno byla v plánu společná vyjížďka po jinak uzavřených cestách nahoře na Postalmu, bohužel ani to ráno meteorologové neuspěli se svými planými věštbami. Zprvu strašili, že slunce vykoukne v 10:00, pak v 11:00 - když o půl jedenácté začala Christine prorokovat, že se to zlepší za hodinu dvě, tak jsem se raději omluvil, poděkoval za neskutečnou pohostinnost, rozloučili jsme se a já mazal dolů silnicí k severnímu konci. Cestou opět courák, výhledy jako ze žurnálu, listí ohnivých barev, dole Weissenbach s křišťálově čistou, zelinkavou vodou zurčel mezi vápencovými balvany... prostě nešlo jen jet.
Pak už jsem vyjel mezi kopci k Wolfgangskému jezeru, uronil slzu dojetí nad místy, které známe z dovolených, a mazal přes St. Gilgen, kolem Mondsee a Attersee na sever. Chtěl jsem být v nějakou rozumnou dobu doma, tak jsem práskl do koní a mazali jsme. Obluda dostala před Strakoncemi znovu nabumbat a někdy kolem šesté odpoledne jsme přistáli doma.
Celkem šlo o necelých 900 kilometrů, cestovní rychlost kolem 65-75 km/h. Jelo se dobře, jen v serpentinách jsem cítil horký dech od výfukových svodů na pozadí, kterým sedím za volantem přímo nad nimi. Prosluněný víkend se vlastně nekonal, ale výlet to nakonec nezkazilo. Prvotní splín přešel - roztrhané, větrem honěné mraky a probleskující slunce nakonec dali tomu celému jen víc podzimní nádech. Nejvíc mě vytáčeli Němci a Rakušáci, kteří dělají, že vlastně předjíždět nechtějí, aby se pak vrhli protisměrem vstříc zkáze právě v tom nejpitomějším místě.
SII 88" (r. v. 1960) "Bernie" -- SIIA FC 109" (r. v. 1964) "Obluda"
